Politolog Petr Drulák píše o tom, jak Izrael pokračuje v destabilizaci regionu Blízkého východu a poškozuje USA.
Pokud by se někdo domníval, že Izrael ve svém boji s Hamásem už porušil všechna mezinárodní pravidla, úterní útok na Katar by ho poučil o opaku. Izraelská letadla zaútočila na rezidenční čtvrť v hlavním městě Dauhá s cílem zlikvidovat politické vedení Hamásu. To se nepodařilo. Ale izraelské rakety zabily syna politického šéfa Chálila Hajjá, jeho spolupracovníky a jednoho katarského důstojníka. Útok byl natolik přes čáru, že dokonce sklidil kritiku Bílého domu, který jinak vyjadřuje bezvýhradnou podporu všemu izraelskému konání. Ve středu k celé věci zasedla v New Yorku Rada bezpečnosti OSN. Útok se vymyká jak místem agrese, tak i jejími cíli.
Není to poprvé, co Izrael likviduje své nepřátele na území jiných států. Něco takového si samozřejmě žádná vláda nechce nechat líbit. Státy nepřipouštějí, aby bez jejich vědomí v jejich svrchovaném prostoru likvidoval jiný stát své odpůrce. Izrael proto při těchto operacích zachovával diskrétnost. Vraždy se odehrávaly v utajení pod taktovkou Mosadu. Izrael se k nim oficiálně nehlásil a pokud to považoval za žádoucí, zpětně se úspěšnou akcí pochlubil skrze řízené úniky do médií.
S narůstajícím sebevědomím začíná Izrael v posledních letech zabíjet své nepřátele v zahraničí otevřeně. Buď se pyšně hlásí k likvidačním operacím svých zpravodajců, jako výbušniny v pagerech členů libanonského Hizballáhu, nebo své cíle přímo bombarduje: v Sýrii, Libanonu, Íránu. Nicméně otevřenou agresí zatím vyhrazoval jen státům, které mu byly nepřátelské, s nimiž neměl žádný vztah a jejichž svrchovanost neuznával. Svrchovanost států, s nimiž spolupracuje, sice svými operacemi také narušoval, ale jinak na veřejnosti šetřil jejich pověst tradiční zpravodajskou diskrétností.
Tento princip porušil úterním útokem v Dauhá. Katar není ve stejné kategorii jako Sýrie, Libanon či Írán. Jde o chráněnce USA, hostitele největší americké vojenské základny v regionu a zprostředkovatele amerických i izraelských kontaktů s Hamásem. Katar před lety umožnil Hamásu zřídit v Dauhá politické sídlo, neboť Američané stáli o možnost komunikace s organizací, s níž nechtějí mít přímé kontakty
Do Kataru dnes jezdí pravidelně Steve Witkoff a další Trumpovi vyjednavači, když s Hamásem dojednávají výměny zajatců a příměří s Izraelem. Izrael porušil svrchovanost státu, jehož diplomacie je široce uznávána a považována za přínosnou, a to nejhrubším možným způsobem, vojenským útokem, jemuž navíc padl za oběť katarský důstojník.
Proto Alžírsko a Pákistán požádali o mimořádné zasedání Rady bezpečnosti OSN. Ale Izrael se z této strany nemusí kromě morálního odsouzení ničeho bát, neboť před jakoukoliv reálnou sankcí ho ochrání americké veto. Američané sice útok označili za „nešťastný incident“, který „neslouží americkým zájmům“, ale předem o něm věděli a pokud by chtěli, mohli mu zabránit: diplomatickým tlakem či protivzdušnou obranou, která chrání jejich základnu. Možná, že se k něčemu rozhoupou v Evropě. Evropské sankce sice v Bruselu jako vždy zablokují státy jako Německo, Maďarsko či Česko, ale sankce mohou být i národní. Také lze očekávat, že v Evropě přibydou ti, kteří v reakci na izraelskou agresivitu uznají palestinský stát.
Izrael vyvolal kritiku nejen místem, ale také cílem svého útoku. Necílil na vojenské představitele Hamásu, nýbrž na politické vyjednavače, kteří se den útoky měli sejít nad americkým návrh či spíše ultimátem. Washington vyzval k propuštění všech izraelských rukojmí výměnou za šedesátidenní příměří a garanci mírových jednání. Není pochyb, že jakýkoliv příslušník Hamásu je legitimním cílem izraelských útoků. Sám Hamás útočí na Izrael, jak může. Naposledy pochválil palestinské teroristy, kteří v pondělí v Jeruzalémě postříleli šest lidí, byť k samotnému útoku se nepřihlásil.
Nicméně v mezinárodní politice také platí, že pokud s někým vyjednávám, mohu sice střílet na jeho vojáky, ale nestřílím na vyjednavače. Pak totiž ani vyjednávat nelze. Ale v tom se USA a Izrael rozcházejí. Vyjednávají Američané, nikoliv Izraelci, kteří od října 2023 říkají, že s Hamásem nikdy. O příměří s Hamásem stojí stejně málo jako Rusové o příměří s Ukrajinou. Ale jedna věc je nevyjednávat a jiná likvidovat vyjednavače oslovované jejich hlavním partnerem a ochráncem. Izrael nyní zopakoval íránský scénář z června. Tehdy také zaútočil v okamžiku, kdy se íránští vyjednavači měli vyjádřit k americkému návrhu. Netanjahuova vláda tím dává dost brutálním způsobem najevo, že jí vadí, když Američané vyjednávají s jejími nepřáteli.
Pokud to Američané budou Izraeli tolerovat, ztratí respekt. Ve Washingtonu se nemýlí, když říkají, že útok škodí americkým zájmům. Mohou ztratit Katar – zemi, která je jejich opěrným bodem v regionu, a navíc disponuje třetími největšími zásobami plynu na světě. Emír Tamím bin Hamad Ál Thání k Trumpovi dosud přistupoval s maximální vstřícností. Při jeho jarní návštěvě v zálivu mu daroval luxusní letadlo za půl miliardy dolarů a slíbil přes miliardu investic v USA. Trump se mu odměnil tím, že nechal Izrael v Dauhá ničit a zabíjet. Katar prozatím přerušuje zprostředkování mezi USA a Hamásem. Uvidíme, co podnikne dál.
Ale kromě Kataru také Američané ztrácejí pověst poctivého zprostředkovatele, s nímž má smysl vyjednávat. Opět to nechají Izraeli jen tak projít?
Článek vyšel původně v časopise Štandard. Publikujeme se svolením. Text není určen k šíření na další weby!
