Politolog Petr Drulák píše o vnitropolitické situaci ve Francii a slabém postavení prezidenta Macrona, který doma už všechno prohrál a nyní sází už jen na zahraniční divadlo a válku.
Francouzský parlament v pondělí podle očekávání vyslovil nedůvěru vládě premiéra Françoise Bayroua. Během roku padla už třetí Macronova vláda. Připomeňme, že počátkem loňského září stál v čele vlády ještě mladičký Gabriel Attal, kterého tehdy střídal stařičký Michel Barnier. V prosinci ho nahradil zkušený politický handlíř Bayrou, který brzy předá veslo bůhvíkomu. Prezident Emmanuel Macron sice ztratil kontrolu nad domácím děním, ale s o to větším zanícením směruje Evropu k válce s Ruskem. Ve čtvrtek v Paříži předsedal dalšímu setkání koalice ochotných a prohlásil, že většina účastníků je připravena k vojenské misi Ukrajině. Tahle Macronova hra na evropského státníka skončí buď zesměšněním nebo evropskou katastrofou.
Vratkost Bayrouovy vlády byla zřejmá od samého počátku. Potom, co Macron loni neočekávaně vyhlásil parlamentní volby a v parlamentu ztratil většinu, byl odsouzen k dohodám s politickými konkurenty, kteří mu s blížícím se koncem jeho mandátu nic nedarují. Dalo se očekávat, že hlasování o rozpočtu povede k další vládní krizi, zejména když je Francie nucena snižovat deficit, jehož rozsah (6 % HDP) by u každé jiné země eurozóny už dávno vedl k přísným opatřením Evropské komise.
Nicméně kombinace nízkého růstu (loni něco přes jedno procento, letos nejspíše poloviční) a rostoucího zadlužení (113 % HDP) je dnes natolik alarmující, že Francii už neochrání ani pověstný bruselský dvojí metr. Finanční trhy žádné bruselské ohledy nezajímají, podobně nemilosrdná je „léčba“ Mezinárodního měnového fondu, ultimátní ponížení, o němž dnes Francouzi začínají mluvit. Zvyšování daní a osekávání výdajů je nevyhnutelné. Čeká každého, kdo dnes nastoupí po Bayrouovi; a za dva roky po Macronovi.
Přesto by byl na místě jiný přístup k úsporám, než který zvolil premiér. Francouzům vyčetl, že žijí nad poměry a že veřejné finance nejvíce zatěžuje poválečná generace dnešních důchodců. To není zcela nesprávné, ale poněkud generalizující, neboť ne každý pobírá takový důchod jako čtyřiasedmdesátník Bayrou. Přesnější by bylo, kdyby řekl: nejvíce nás stojí lidé jako jsem já sám. Platí to hned dvakrát. Bayrou celý život patří k privilegované kastě, státem hýčkaných státních zaměstnanců a politiků; bohatí důchodci jsou dnes hlavní voličskou oporou Emmanuela Macrona. Ale Bayrou se také přes třicet let prominentně podílí na politických rozhodnutích, která Francii přivedla ke krachu. Když dnes navrhuje rozpočtové škrty, které má nést neprivilegovaná společenská většina, naráží na pochopitelný odpor.
Navrhované škrty navíc obcházejí dvě nákladné výdajové položky, které jsou v dnešní Francii nedotknutelné: na sociální mír doma a na válku v Evropě. Peníze na domácí mír nesměřují k narůstající pracující chudině, z níž se rekrutovaly žluté vesty a která může čekat jen škrty, nýbrž na migranty a jejich často neúspěšnou integrací. Tyto peníze drží klid na předměstích, která se etnicky i kulturně oddělila od Evropy. Navíc jsou vypláceny přes progresivistické nevládky, jejichž podpora se liberálům hodí při mobilizacích proti „fašistům“, tedy demokratické opozici Marine Le Penové.
Výdaje na válku mají dokonce růst. Když Macron v roce 2017 nastoupil, prosadil tak úsporný rozpočet pro armádu, že náčelník generálního štábu rezignoval. Macronem to ani nehnulo, neboť měl jasný cíl dát do pořádku veřejné finance a v zahraniční politice sázel na diplomacii zahrnující nadstandardní vztahy s Putinem. Dnes jsou rozpočty v podstatně horším stavu, než když nastoupil. Výdaje na armádu chce Macron dotáhnout do konce svého mandátu na dvojnásobek roku 2017 s tím, že je třeba se připravit na válku s Ruskem. Jeho ministryně zdravotnictví v létě vyzvala nemocnice, aby byly do března připravené přijmout až padesát tisíc válečných zraněných. Toto číslo násobně přesahuje počty vojáků, o nichž Francie uvažuje do evropských jednotek na Ukrajině, nejspíše se připravuje na válečnou roli evropského poskytovatele zdravotnického zázemí.
Tyto další kroky dokládají, jak nebezpečnou cestou se ubírá koalice ochotných, kterou Macron organizuje s britským premiérem Keirem Starmerem. Od počátku roku se už setkala několikrát, zahrnuje vedle Británie všechny členské státy EU bez Maďarska a Slovenska, potom anglosaské spojence Británie (Kanadu, často Austrálii a někdy i Nový Zéland) a nakonec Turecko, Island i některé další členy NATO. Naposledy se sešla ve čtvrtek v Paříži. Macron se mohl pochlubit zatím rekordním počtem 35 účastníků, i když většina byla pouze připojena přes video. Vojensky se angažovat na Ukrajině je podle něho připraveno 26 z nich.
Smyslem této britsko-francouzské iniciativy je připravit evropské vojenské jednotky pro Ukrajinu a přesvědčit prezidenta Donalda Trumpa, aby dále Ukrajinu podporoval a poskytnul jí co nejpevnější americké garance. Navzdory Trumpově opakované neochotě se z něho snaží vymámit alespoň vágní přísliby jdoucí tímto směrem. Ve čtvrtek strávili přímí účastníci pařížské schůzky dvě hodiny na videokonferenci s Trumpem, aniž by ho však o čemkoliv přesvědčili. Prezident Putin se k této věci vyjadřuje jasně. Varuje, že pokud evropští vojáci vstoupí na Ukrajinu, stanou se ruským terčem.
Když Macron vysvětluje, že evropští vojáci nemají být na Ukrajinu vysláni teď, nýbrž až s podpisem příměří, na postoji Ruska to nic nemění. Bez amerických garancí od počátku vylučují vojenskou účast Německo a Polsko. Nejspíše správně odhadli, jak si Francouzi a Britové představují dělbu práce. Obě velmoci dnes upřesňují, že jejich společné jednotky, o šesti až deseti tisících vojáků, by byly námořní a letecké, tedy operací na Ukrajině by se mohly účastnit i zpovzdálí. Vyslání pozemních vojsk do ukrajinského terénu, ke splnění základních úkolů minimálně padesátitisícových, by bylo na jiných. Němci s Poláky říkají zdvořilé ne a nejspíše je nepřesvědčí ani nabídka lůžek ve francouzských lazaretech.
Ani americký nezájem, ani evropská neochota Macronovi nebrání v siláckých deklamacích na evropském jevišti. Berou ho tam vážněji než doma, kde už vše prohrál. Manželka Brigitte, která ho kdysi učila hereckému umění, může mít radost. A my ostatní se můžeme zasmát jeho nechtěné frašce. Nelze však vyloučit možnost, že Macronovy manévry třeba i nezamýšleně nakonec spustí válku. Ale pak se nezasměje ani Macron, ani nikdo jiný v Evropě.
Článek vyšel původně v časopise Štandard. Publikujeme se svolením. Text není určen k šíření na další weby!
